Trail Alta Via: 7. den
Rifugio Pian de Fontana – Villabasa
Probouzíme se do posledního dne, kdy nás již čeká poslední úsek k autobusové zastávce a následná cesta zpět k autu do městečka Villabasa. Noc byla klidná, ničím nerušená. Žádná návštěva nedorazila, a tak jsme i poslední noc přečkali hravě až do rána. Ale pokud bychom se měli přiznat, tak trošičku jsme se báli. A proto jsme vymysleli ten nejideálnější plán na tento večer. Zatímco jeden z nás bude spát, ten druhý bude ze spacího pytle dávat pozor a hlídat. Ale nebojte! Plán zněl jasně: „Budeme se střídat“. Mohla uběhnout maximálně hodina, kdy i hlídající člen výpravy usnul.
Najít to „správné“ místo na přespání není leckdy jednoduchá věc
Ranní teplá polévka, poklidit, zavřít dřevěné okenice a již vyrážíme zpět na trasu. Přístřešek, teplo a bezpečí je vždy tou lákavou variantou, kterou neodmítneme a jsme za ní rádi. Každý večer, kdy vyhledáváme místo na spaní a není možnost spát v přístřešku, se snažíme najít takový prostor, kde budeme schováni mimo trasu a nebudeme zbytečně upozorňovat naší přítomností. Ovšem, stále častěji se tu setkáváme s tím, že to mnozí neřeší a lehnou si na jakékoliv místo. „Každý má svůj názor a pohled na danou věc.“
Hned při návratu k rozcestí, kde jsme se předchozího večera odpojili, spatřujeme dvojici hikerů, kteří si rozložili stan vedle stezky. Říkáme si: „Proč nepřišli do Casery La Varreta? Nevěděli o ní snad?“ Od rozcestí byl přístřešek sotva pár set metrů, ale je nutno říci, že byl schován za horizontem. Kdo hledá a plánuje pečlivě, tak si může nejenom načíst informace, ale také si všimnout všech detailů v mapách.
Z dálky již spatřujeme siluety postav, které míří z nedalekého Rifugia Pian de Fontana. Vydáváme se na poslední část, kdy nás podle itineráře čeká 10 kilometrů s 1300 metry klesání. Předchozí den byl delší i náročnější, a to proto, abychom dnes stihli dorazit v rozumný čas k autobusové zastávce a následně se dopravit na začátek celé trasy, pokud možno, za světla.
Naše kroky směřují zpočátku otevřenou krajinou přes louku, následně skrze les až k Refugiu Furio Bianchet, které bude poslední zastávkou před finálním sestupem. Zastavujeme se na krátkou pauzu, doplňujeme energii ve formě proteinových tyčinek a chystáme se doplnit vodu. U posezení je vydlabané dřevěné koryto s tekoucí vodou, ovšem podle dodatkové tabulky je voda nepitná. Po celou dobu je toto téma velmi diskutované, „bude voda pitná, nebo ne“? Shodli jsme se společně na názoru, že tekoucí horská voda z vrcholu hor bude „čistá“, i přesto jsme vybaveni filtrem na vodu a pro jistotu vodní zdroje filtrujeme. „Nevěřte všemu, co vidíte na první pohled. Skutečnost může být opačná“. Po zkušenostech, kdy jsme narazili na stojaté horské jezírko s nazelenalou vodou, květinami, řasami a aktivním podvodním ekosystémem, jsme usoudili, že ne vždy můžeme odhadnout, odkud právě ten daný pramínek vody vytéká.
Neustálé klesání, brždění a chůze v kamenném terénu není snadná!
Od refugia se již lesní pěšina rozšiřuje do kamenité cesty, která nás vede neustále níž a níž do údolí. Na začátku plánování jsme si říkali, že klesání bude příjemnější a bude utíkat časově rychleji. Ale kdepak! Neustále klesání, brždění a chůze v kamenité cestě je náročnější než jsme si mysleli. Cesta se neustále stáčí v zákrutách níž a níž, skryta ve stínu lesa, bez možných výhledů. Nyní stačí již sejít do údolí, kde budeme řešit alternativní dopravu. Tempo máme slušné, nezastavujeme a i přesto se nám zdá, že Ti, kteří nás předcházejí, se ztrácejí v dálce. „Kam spěchají?“ Autobusové spoje jsme neprohlíželi, budeme řešit operativně v momentě, kdy dorazíme k autobusové zastávce.
Každé dobrodružství jedno končí, aby další mohlo začít!
V posledním úseku kamenité cesty odbočujeme na lesní pěšinu, která nás vede mírným klesáním neustále níže a níže. V tento okamžik za sebou slyšíme klepání trekových hůlek o kamení a spatřujeme čtveřici hikerů, jak ladně seskakují z kamene na kámen a sbíhají po cestičce dolů. Ze slušnosti uhýbáme na stranu a necháváme rychlejší skupinu pokračovat před nás. Již o pár minut později docházíme ke schodům, které nás vyvádí na silniční komunikaci. Nacházíme se na konci značené trasy! „Zvládli jsme to!“ Po šesti dnech aktivní chůze a jednom dni odpočinku, z důvodu nepřízně počasí, můžeme jásat! Dálková trasa s označením Alta Via 1 je úspěšně za námi!
Ještě ovšem není všemu konec, vnitřně jsme plni nadšení a radosti, ale stále nejsme v závěru. Teď nás čeká dobrodružství, kdy se potřebujeme dostat zpět do městečka Villabasa na nádraží. Podle předchozího plánu míříme na autobusovou zastávku a zjišťujeme, že autobus přijede za 30 minut. Bezva, to bychom měli. Ale nejsme tu sami. Společně s námi tu vyčkává čtveřice „rychlíků“ a přichází další dvojice hikerů.
Alternativní doprava není pro každého! Vyplatí se stopovat v zahraničí?
Nyní se nám nabízejí dvě varianty jak cestovat. Počkat na autobus, či zkusit stopovat. Než jsme se vypravili na Alta Viu, četli jsme různé blogy, kde mnozí zkoušeli své štěstí a zkusili využít kombinaci autostop / autobus. Tak to pojďme také zkusit! Na tuto situaci jsme se připravili už dopředu černou silnou lihovkou a tištěným itinerářem, kdy z opačné strany napíšeme cílové město na trase. „Tak to jsem zvědavá, jak to dopadne“.
První směr do města Belluno / Cortina napsán. Zkoušíme štěstí a dáváme si 30 minut než pojede autobus, pak končíme a nastupujeme s ostatními. Zvedáme palec, nasazujeme úsměv a čekáme. Nečekáme ani 15 minut a zastavuje nám italský starší pár, který nám nabízí svezení do nejbližšího městečka pro lepší stopování. Neváháme a nabídku mile přijímáme. Nakládáme batohy do zavazadlového prostoru, usmíváme se na kolegy v autobusové zastávce a již naskakujeme na zadní sedačky rodinného automobilu. Po sedmi dnech v přírodě nám přijde až divné, když si sedáme na zadní čisté sedačky v automobilu. Cesta to byla velmi příjemná a netrvala dlouho. Rozloučili jsme se s milým párem, poděkovali za svezení a již se připravovali na další pokračování.
Na svých dobrodružstvích se seznamuje s ochotnými i hodnými lidmi. Cestování sbližuje!
Po vystoupení jsme popošli pár desítek metrů na lepší místo a již jsme čekali na výpadovce z města na další ochotné lidičky. A to jste ještě neviděli! Přímo před námi zastavila slečna v malém Fiatu Punto. Ani nebudeme rozebírat pocity, jak jsme se cítili s krosnami namačkaní na zadních sedačkách. V tu chvíli jsme měli větší batohy, než co nabízel zavazadlový prostor malého Fiatu. S výbornou angličtinou nám sdělila, že lidé v tomto městě nejsou přátelští pro stopování a tak nám nabídla, že nás kousek sveze a vysadí nás na lepším místě. I přesto, že jela dále a následně se vracela zpět domu. Neuvěřitelné gesto!
Po rychlé konverzaci a sdělení našeho putování jsme se rozloučili ve stylu: „How do you say hello in your country?“. Otázkou jsem byli překvapeni, ale naučili jsme slečnu říci „Ahoj“. Po krátkém rozloučení jsme již byli připraveni s novým směrem na značkách u další silnice. Čekání bylo delší, ale opět jsme během 15 minut dokázali zaujmout, tentokrát muže středního věku ve vozidle VW Touran. Toto již byl 3. stop, který se nám podařil v rámci pár minut po sobě zastavit.
Vše šlo krásně hladce a časově jsme na tom byli mnohem lépe, než kdybychom čekali na autobus. Poslední stop, který nám nabídl svezení do Cortina dʹAmpezzo, byl opět výjimečný. Tentokrát nám zastavil mladší muž, který byl otevřený našemu dobrodružství a již podobné zkušenosti z cestování zažil.
Euforie, radost, smích a neskutečná vnitřní energie z úspěšného dokončení přechodu italskými Dolomity!
Při příjezdu do města Cortina dʹAmpezzo jsme se zašli podívat na jízdní řád na nedalekém autobusovém nádraží. Měli jsme štěstí, během pár minut můžeme nastoupit na spoj, který nás doveze do města Toblach – Dobbiaco. Tímto zjištěním jsme byli velmi mile překvapeni a zároveň spokojení, jak nám spoje navazují. Autobusový spoj nám současně ukazuje, že budeme přestupovat v polovině cesty na druhý autobus. Jelikož jsme z městečka vyráželi téměř jediní, nouze o sezení nebyla a cesta nám poměrně rychle utíkala. Musíme si hlídat čas příjezdu, na přestup moc času nemáme.
Při příjezdu na přestupní autobusové nádraží pohotově vystupujeme z autobusu a snažíme se nalézt správný odjezd. Všude okolo nás je rušno, plno turistů, autobusů a s časovým limitem jasná stresující situace. „Odjíždí nám to ze zadní či přední strany autobusové stanice?“ Možnou shodou náhod nacházíme potřebný autobus během chvilky a myslíme pouze na jediné. „Musíme se dostat dovnitř“. Zařazujeme se do řady a pomalou chůzi ,ve stylu „krok, přísun“, se dostáváme do prostor autobusu. Kapacita osob v autobuse je na své horní hranici, a tak sedáme na sklopné sedačky uprostřed vozidla obklopeni veškerými zavazadly. Jsme šťastní, sedadlo máme!
V průběhu cesty si s úsměvem na tváři uvědomujeme, že jsme se naší nepozorností dostali do autobusu rychleji, než turisté, kteří stáli ve frontě. Ale kdepak, za to nemůžeme! Před autobusem bylo takové množství lidí, že bylo obtížné rozeznat, kdo stojí ve frontě, natož kdo je poslední. Natož lze konstatovat jediné: „Do autobusu jsme se aktivně protlačili a urvali poslední volná místa k sezení“.
A jak bychom zhodnotili celkovou cestu zpět? Za bezmála pět hodin jsme využili svezení od čtyř různých lidí, nastoupili do dvou autobusů a závěr našeho putování jsme se rozhodli dojít po značené cyklostezce z Toblachu do Villabassy pěšky! Krásné zakončení dálkového přechodu Alta Via 1 🙂
