Trail Alta Via: 3. den

RIFUGIO CINQUE TORRI – CAMPING PALAFAVERA 

Probouzíme se do dalšího chladného rána. Dnešní ráno je potažené hustou mlhou, kde okolní stébla trávy jsou pokryta ranní rosou. Včerejší mokré boty neměly šanci uschnout a dnešní ráno nebude o moc lepší. Po předchozím večeru se rozhodujeme pro snídani za chůze. Potřebujeme se zahřát a vyrazit o kus dále, kdy věříme, že již bude o poznání lepší počasí. Rukavice a kulich je naše večerní záchrana, a tak vyrážíme do dalšího dne plně vybaveni. 

Chladné a mlhavé ráno, i takové je letní období v horách

Po pár minutách scházíme na prašnou cestu, směřující k Refugiu Cinque Torri, kde nám teploměr ukazuje 6°C. Po předešlém večeru se nesnažíme uvařit ranní vodu, pouze přes filtr nabíráme plné zásoby a s mírnou odvahou lehce doplňujeme tekutiny. Jeden či dva plné doušky studené vody a ani o kapku více. To není voda k pití! Mezitím spatřujeme, jak z nedaleké horské chaty vychází první pár hikerů, a tak rychle vyndaváme pytlíček müssli a se snídaní v ruce se vydáváme do lesa za nimi. 

Náročné podmínky v mokrém, podmáčeném terénu ubírají na silách

Již od refugia procházíme přes louky a podmáčené lesní cestičky, které nás provází po většinu dne a naše nohy jsou neustále v mokru. Nekonečné klesání lesními cestičkami, plnými vody a podmáčené zeminy nám ubírají mnoho sil. Boty v tuto chvíli nemáme jen mokré, ale i obalené blátem. Předchozí pár se nám s trekovými hůlkami ztrácí v lese, a tak tu jsme opět sami. V tento moment si uvědomuje, jak nápomocné mohou být hůlky v obtížném, zvlášť v tak rozmáčeném terénu. Po úmorném klesání docházíme k autobusové zastávce Pian del Pantan. Obtížný terén za námi a před námi se již přes silnici klikatí zpevněná prašná cesta. Hurá, sešli jsme to bez jediného pádu. Ovšem občasné uklouznutí samozřejmě nemohlo chybět.

Druhá polovina etapy nás provází zprvu po příjemné cestičce přes potok, avšak po několika set metrech se mění na prošlapanou pěšinku podél kamenitého koryta, táhnoucí se vzhůru do lesa. Naštěstí již suchou a schůdnou! Docházíme na rozcestí Cason de Formin, kde nám itinerář ukazuje přístřešek v podobě grilovacího místa. A opravdu je to tak! Na okraji paseky se nachází menší dřevěná chatrč s posezením a možností přespání. A co nás překvapilo o to více, tak je tu přítomnost solárních panelů na střeše. Tato možnost by byla velmi příjemná na strávení klidného večera, ovšem podle itineráře to máme v polovině plánovaných etap. Škoda, tak možná někdy příště Ahooj!

Dechberoucí krajina pro milovníky přírody a horské turistiky

Pokračování k jezeru Lago di Federa a k Rifugiu Croda da Lago nebylo o mnoho náročnější než každodenní terén. Zde se nám začaly objevovat první panoramatické výhledy do okolní krajiny a cesta do sedla Forcella Ambrizzola přidávala každým krokem na svém půvabu. Cesta od refugia směřovala neustále vzhůru do sedla, podél skalního masivu na jedné straně a travnatého údolí s pasoucím se dobytkem na straně druhé. S každým dalším krokem se nám do žil vlévala nová energie a touha po dalším dobrodružství. 

Jakmile jsme došli do sedla, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Travnatá krajina se náhle proměnila ve skalnaté a kamenité pohoří, kde se na úbočí svahu klikatila nepatrná cesta. Tuto změnu jsme velmi ochotně přijali a těšili se na okamžik, kdy spatříme pokračování stezky za nedalekým rohem masivu. Forcella di Col Duro je místo, které nás naprosto nadchlo. Nádherné, půvabné, tiché a naprosto fascinující prostředí, které nám v prvním okamžiku připomnělo, jak kdybychom nebyli v Dolomitech, ale na Novém Zélandu. Zajímavé přirovnání krajiny pro někoho, kdo na tomto místě ještě nebyl.

Po dnešním dni nás již nic nemůže překvapit

Mlha, mrholení i veškeré mraky jsou již daleko za námi, a tak s příjemným počasím v zádech pokračujeme přes sedlo Forcella Roan k Refugiu Citta di Fiume. Cestou procházíme přes travnaté pastviny, kamenité cestičky, kdy následně scházíme k prašné silnici, která nás doprovází k horské chatě. Po předchozích zkušenostech již víme, že krávy chodí výhradně po zpevněných cestách, ale že je potkáme uprostřed lesa ležící za smrky jsme opravdu nečekali. Ale nás již asi nic nepřekvapuje. Tento den uprostřed lesa míjíme zároveň i stádo koní.

Stoupání či klesání, opravdu je to takový rozdíl

Při příchodu k refugiu Citta di Fiume zastavujeme, doplňujeme energii a dopřáváme si odpočinek po neustálém klesání, které je již v nohách cítit. Podle itineráře jsme na dnešním plánu měli napsáno: „sestoupit 1600 výškových metrů“. Z počátku jsme si říkali, že cesta bude lehčí a časově méně náročná, ale kdepak. Neustále brždění, zastavování a opatrnost na mokrém povrchu je velmi náročné a ubírá nám nejen síly, ale také chuť z cesty.

„Jak je to ještě daleko? Už tam budeme?“

Nahlížíme do map, trasujeme vzdálenost a již tušíme, že ta nejtěžší část dnešní etapy je za námi. Ale jak se říká: „Nikdy neříkej nikdy“, tak i zde bychom měli hodnotit náročnost až v závěru celkového dne. I přesto, že 2/3 cesty směřují od refugia po lesní cestičce po vrstevnicích, tak pocitově zažíváme „nekonečnou“ pěšinku. Po vydatném, večerním, mrholení a dešti se již od rána pohybujeme v rozmáčeném terénu, ale zde procházíme úsek s loužemi, bez možnosti úniku mimo pěšinku. Mokré boty i ponožky jsou již našim společníkem, a tak se v mnoha situacích nesnažíme přeskakovat rozbahněné úseky, ale jednoduše je projdeme. Kemp Palafavera je stále blíže a blíže, a přitom tak daleko. Na posledním, dvou kilometrovém, úseku nás čeká klesání v nepříjemném terénu. Místy jsme měli co dělat, abychom se udrželi na nohách a nesklouzli se po cestičce na záda.

Unaveni, promočeni a zabláceni v cíli dnešní etapy!

Při příchodu na recepci v kempu Palafavera se seznamujeme s velmi příjemným recepčním, či možná i majitel. Po krátké konverzaci a upřesnění našich požadavků vidíme, jak mladý muž vytahuje ručně malovanou mapu celého areálu. Takové podrobnosti, zakreslení veškerých míst na stanování, parkování a detailní znázornění všech budov, příjezdových cest, tak i zdrojů pitné vody nás udivuje. Po krátkém prohlédnutí mapy a nahlédnutí do rezervační knihy nám naznačuje, ať jdeme za ním.

Od recepce se vydáváme přes celý areál vzhůru k lesíku, který ohraničuje prostor areálu. Při cestě dostáváme informace, kde se jaká budova nachází a jaké možnosti zde nabízejí. Kuchyňka, sprchy, společný prostory a dokonce i obchůdek, který je vybaven veškerým potřebným vybavením nejen pro kempaře, ale též i pro hikery! Pokud Vám při cestě něco schází, dochází či nefunguje, tak zde můžete nejen nakoupit potřebnou výbavu, ale též třeba opravit, zalepit a tak podobně. Počítají tu opravdu se vším.

Přicházíme na místo, kde pro dnešní noc budeme spát. Dostali jsme větší prostor pro postavení tarpu, ale s jedním menším háčkem. Stojíme na lehce travnatém plácku, který slouží jako parkoviště pro automobily. Nejedná se o rušné místo, sotva zde zaparkují čtyři osobní vozy. Jelikož požadujeme přespání pouze na jednu noc, tak jsme dostali rovné místo vedle lesíku. Říkáme si: „To je bezva, nemusíme stavět nocleh na mírném, ale nerovném svahu“.

Vzájemná souhra, spolupráce i podpora

Při stavbě stanu ovšem zjišťujeme, že jsme dostali snad nejhorší prostor ze všech, který nám mohl být nabídnout. Nemyslíme to ve zlém, bereme to vše s humorem. Mohli jsme si to myslet již při příchodu, ale brzy jsme to zjistili. Plocha, která je určena pro parking je zpevněná a pravděpodobně vysypaná kamením, a proto žádný stanový kolík není snadné zapíchnout do země. Rozdělujeme si vzájemné povinnosti a pouštíme se do práce.

Pokud to nejde po dobrém, hrubá síla pomůže

Stanové kolíky nelze do tvrdé a místy kamenité země zapíchnout. Zkušenost, kdy lze kolík lehce zatlačit podrážkou boty, nepomáhá. A tak volíme variantu typu: „Co nejde po dobrém, půjde po zlém. A pokud to nepůjde lehce, tak hrubou silou“. Nacházíme na okraji lesa menší kámen a již zatloukáme stanové kolíky hrubou silou. Po pár minutách klepání a rozčilování se k nám přichází mladý muž a nabízí nám pomoc ve formě gumové paličky. Pomoc to byla velmi milá, i když převážná většina stanových kolíků již byla pracně zatlučená kamenem. Po rozbalení a postavení stanu vybalujeme nejnutnější vybavení a jdeme si dopřát vydatnou večeři ve formě Adventure menu.

„Ve vybrané společnosti neexistuje špinavého člověka. Tomu se říká vzájemná harmonie!“

Dnešní zážitky: I s možností zajít do sprchy tuto možnost nevyužíváme. Stačí nám základní hygiena, vyčistit zuby a jsme nadmíru spokojení. Potkáváme dobytek uprostřed lesa, kdy nás vykukující hlava zpoza stromu snadno vyleká. Vidět krávu či stádo koní jen tak za ohradníkem uprostřed lese je neskutečné. Nejsme jediný, komu to v mokrém terénu podkluzuje. Dnešní den byl vlivem počasí náročnější, ale opět krásný.