Trail Alta Via: 2. den
Refugio Fanes (Lé Vert) – Rifugio Cinque Torri
V 5:55 se ozývá klasická znělka budíku, kde je již tradičně zvolena melodie od kapely Rybičky 48 – Amores Perros, voe! Párkrát si řekneme, že tato znělka je dost rázná od svého začátku, ale když je to tvá nejoblíbenější kapela, tak to neřešíš. A rozhodně si tímto písničku neznechutíme, spíše naopak! Těšíme se na každé nové ráno.
Chladné ranní probuzení s návštěvou zdejší fauny
Probouzíme se do mlhavého rána a již při prvním průzkumu zjišťujeme, že návštěva slimáků nemohla chybět. Opět se statečně vyřádily, tentokrát je nalákala vůně bot a ponožek. Vzpomínky na jejich poslední návštěvu byly stále čerstvé, ale ne tak intenzivní. Jak to jednoduše popsat? Návštěva slimáka je poznat pomocí nepatrně bílé, slizké, ale suché stopy. Co více si přát, než když se slimák rozhodne navštívit vnitřek bot, společně s ponožkami. To jste neviděli tu rychlost, jak snadno být po ránu v momentu na nohách. Jak se říká, zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou intenzivní!
Vzhůru do dalšího dne s novým dobrodružstvím
Balíme veškeré věci, mokrý tyvek a tarp je již samozřejmostí. Směřujeme k jezeru Lago de Limo, kde jsme měli původně spát, a pokračujeme neustále dál po prašné cestě. U první chaty Ucia de Gran Fanes zastavujeme, filtrujeme vodu a vaříme polévku. Zjišťujeme, že venkovní teplota a nadmořská výška je zde odlišná, než na co jsme běžně zvyklí. S nadmořskou výškou 2103 metrů a teplotou okolo 6°C usuzujeme, že uvařenou polévku nemusíme ani nabírat lžící, teplota je optimální pro přímé vypití. V tento okamžik nás míjí první hikeři z refugií. Dnešní den opět nepůjdeme sami, i přesto, že se většina skupinek rozdělí dle rychlosti vlastního tempa. O to větší máme radost, když dokážeme držet krok s hikery, kteří jdou “nalehko”.
Vydáváme se na příjemnou trasu po cyklostezce, která nás vede mezi loukami plných kraviček. Všude okolo nás pozorujeme volně se pasoucí dobytek, který si z naší přítomnosti starost nedělá. Zároveň potkáváme milé překvapení a seznamuje se s volně pasoucím se oslíkem. Na lusknutí prstů a lehké mlaskání se odváží přiblížit. Kdo z koho má větší strach je ovšem diskutabilní. Fotka samozřejmě nemůže chybět. Kdo může říci, že se pomazlí s volně pasoucím se oslíkem?
Po pár desítkách minut na rovné cestě v údolí přicházíme k odbočce, která směřuje vzhůru do sedla Forcella Di Lago. V tomto okamžiku jsme plni pozitivní energie. Před námi se zvedá cestička vzhůru a v dáli spatřujeme průsmyk mezi vrcholy. Poznámky ve stylu: “To by byla pecka, kdyby cesta směřovala vzhůru do toho sedla že?”, jistě nebyla ta nejlepší. Přání nám bylo vyslyšeno, značení na trase nás směřovalo tím správným směrem.
Není cesta jako cesta, aneb: „Jaké si to uděláš, takové to máš“.
Pomalu, ale jistě vyrážíme vzhůru a vychutnáváme si krajinu kolem nás. To jsme netušili, co nás tento den čeká. Po zdolání několika set výškových metrů přicházíme do sedla, kde sedí minimálně 15 lidí a všichni odpočívají po náročném výstupu. Již z dálky se na nás usmívají a pobízejí nás k finálnímu výstupu. Velmi milé gesto, ale dodatečná síla pro popoběhnutí nedorazila. To je přesně ta skupina hikerů, která nás při ranní polévce předešla. Řekli byste, že se zde zastavíme, odložíme batoh a doplníme energii společně s ostatními?
Po krátkém pohledu na stezku vedoucí dále usuzujeme, že nás čeká velmi nádherný, ale i dost strmý sestup k jezeru Lago Di Lagazuoi. Tempo, kterým jdeme, nám vyhovuje, a tak se nezastavujeme. Přece nebudeme brzdit a zpomalovat se za ostatními, odpočineme si u jezera. Vytahujeme ranní filtrovanou vodu a společně s hroznovým cukrem dodáváme tělu trochu energie. Říkáme trochu, jelikož vody neseme tak, abychom dokázali dojít k dalšímu vodnímu zdroji a nenesli zbytečnou zátěž navíc. A jak to je s hroznovým cukrem? Ano, i ten máme od samotného začátku rozpočítán na denní dávku pro každého z nás. Máš chuť, sníš ho více? Tak zítra nic nebude!
Vydáváme se na stezku jako první, za námi se již zvedají ostatní. Neustále klesání, opatrné našlapování a bolest v ramenou po téměř celou dobu sestupu. Při klesání míjíme správce, kteří s lopatou a krumpáčem upravují cestičky do schůdné podoby a starají se o co nejvyšší zabezpečení trasy.
Výstup do nejvyšší části dne, sedla Forcella Travenanzes
Lech de Lagació bylo místo, kde byla pauza velmi oceněna. Jak jsme již zaznamenali, jakmile stoupáme vzhůru, tak posléze to samé převýšení sestoupáme. Pauza u jezera byla skvělá, ale opět se „musíme“ hrabat do sedla Forcella Travenanzes. Nejvyšší bod dne dosažen a tak již můžeme jít po hřebeni a mírně klesat dolů do údolí. Jakmile jsme ušli ½ vzdálenosti po vršku, zahlédli jsme v dáli tmavé nebe s občasným burácením. Přesně tento okamžik jsme si nepřáli zažít. Svižným krokem sestupujeme po zpevněné trase a míříme do údolí. Jak rychle se bouřka přihnala, tak opět odešla. Měli jsme štěstí! Mírné mrholení, vzdálené burácení a občasné prosvětlení oblohy bleskem se prohnalo po vedlejších vrcholcích. I tak jsme věděli, že není dobré se zdržovat na vrcholu, po co možná nezbytnou dobu. Úspěšně jsme dorazili k prvnímu přístřešku a rozhodli se pro doplnění energie a zhodnocení následného postupu.
Po obědové pauze u parkoviště, ve formě výborné čokoládové kaše a směsi rozinek s oříškami, plánujeme využít čas a podle plánu vylézt k Riffugio Scoiattoli, kde budeme hledat místo pro náš tarp. Tento den zakončujeme nedaleko refugia Cinque Torri, kdy za mírného deště hledáme možnost místa na postavení tarpu. V dáli si všimneme schovaného stanu, a tak vyrážíme se podívat do jeho blízkého okolí na místo. Po neúspěšném hledání přichází tři chlapci ze stanu, kdy nám ukazují, ať jdeme za nimi. Doprovází nás na skryté místo nedaleko od nich, kde je příjemná rovina a my tu již zůstáváme. Děkujeme moc! Místo máme, ale více mokré boty už mít nemůžeme. To bude další den příjemné ťapkání. Alespoň to místo je oproti předešlému večeru rovné, s příjemným výhledem na skalní masiv Torre Grande.
Vždy se najde něco, co je pro nás poprvé!
Dnešní zážitky stojí opravdu za to. Toaletní lopatka poprvé využita, to vám byla sranda a zážitek! Příprava večeře nám dává opět pořádně zabrat. Nedaleko od stanu na bezvětrném místě se pokoušíme o uvaření vody, ovšem opět neúspěšně. A tak Adventure menu zaléváme vlažnou vodou, a věříme, že nabobtná už jen za přítomnosti vody. Po rychlé večeři na otevřeném prostoru se celí promrzlí schováváme do spacího pytle. Zde se ukazuje velká odvaha jednoho člena, který nevědomě nezná správné strany spacího pytle a obrací ho chladnou částí dovnitř. Stalo se vám to již také? Další ráno přišla vtipná poznámka: „Bylo mi trochu chladněji, a tak jsem již výjimečně musel zapnout spacák celý a více se zakuklit“. Ještě aby ne, když ranní teploměr na nedaleké chatě ukazuje 6°C. Již jsme si zvykli pít studenou vodu, připomínající ledovou tříšť, ale vzdát se teplotního komfortu v noci? To není ta ideální varianta.
