Trail Alta Via: 6. den
Refugio Carestiato – Refugio Pian de Fontana
Probouzíme se do klidného a příjemného rána, bez spěchu a klepání se zimou. V pohodlí dřevěného srubu byl večer příjemný, a tak si dopřáváme horkou polévku s ovocným čajem. Takové klidné ráno, s ešusem v ruce, stále ještě částečně ve spacím pytli, to je moc příjemné. Využíváme času a prostoru pro přeskládání a organizaci vybavení, zapisujeme naší přítomnost do knihy návštěv a vyrážíme plni sil do dalšího dne na dálkovém přechodu skrze italské Dolomity.
I hory uprostřed léta dokáží ukázat svá chladná rána i večery
Již při ranním vstávání jsme odhadovali, jaké bude dnes počasí a zda se vydaří krásný a slunečný den. Z podkroví chalupy jsme nepatrně vyhlédli oknem směrem do lesa a mohli si všimnout, jak nám od pusy zlehka stoupá pára. Ranní mlha lehce zahalovala okraj lesa a dodávala celé krajině svůj půvab. Jakmile jsme však otevřeli dveře a vykročili k potoku, tak nám příroda na tváři vykouzlila úsměv. Tekoucí potůček, který jsme předešlého dne přeskakovali a lehce se zde bořili botami do podmáčené půdy, zahalila namrzlá jinovatka. Začátkem srpna bychom toto opravdu nečekali, ale ten pohled na krajinu byl nádherný.
Vydáváme se vzhůru travnatou pastvinou, zpět na trasu a pokračování dále po značené trase. Na dnešní den jsme naplánovali spojení dvou úseků, dnešní a části další etapy dne tak, abychom dokázali zkrátit poslední den a lépe se dostali zpět do civilizace. A tak před námi stojí jistě příjemný den, kdy nás čeká pořádná dávka kilometrů, převýšení i poslední část výhledů na trase.
Doplnění zásob tekutin může přinést nevšední zážitky, tak i nové kamarády!
Naše první ranní kroky vedou k Refugiu Carestiato, odkud dále směřujeme k Rifugiu Passo Duran „C. Tome“. Od srubu stoupáme vzhůru po pastvině, kocháme se krásným údolím zahaleným ranní mlhou a postávajícím dobytkem. Skupina skautů je již vzhůru a s pečlivým odhodláním zabalují veškeré stany a připravují se na cestu. My však víme, že s jejich tempem z předešlého dne nás již nedoženou. K prvnímu refugiu to máme kousek, i přesto nám mírný kopeček a následná kamenitá cestička v lese dala zabrat. Naše těla jsou již plně zahřátá a tak sundaváme kalhoty, měníme za kraťasy a pádíme o kus dále.
Od Refugia Carestiato se napojujeme na širokou štěrkovou cestu, která nás doprovází až k silnici. Při cestě máme v plánu zastavit u značené studánky a doplnit zásoby vody. A jak studánka vypadá? Zdá se, že dřevěná studánka s korýtkem, kde teče nepatrný pramínek vody, má již své návštěvníky. Přímo u koryta postávají dvě zvědavé krávy, které se naší přítomností nezdají být překvapeny. Přemýšlíme nad zdrojem vody, váháme nad pitelností pramene, ale v posledním kroku se rozhodujeme pro doplnění zásob.
Věnujeme drahocenný čas filtrování vody po kapkách, načež svojí přítomností dokážeme zaujmout i naše nové kamarádky. V jednom batohu je otevřeno balení sušenek a hned zjišťujeme, že jistě musí krásně vonět. Kráva je tak zvědavá, že se přiblíží na vzdálenost, kdy nám olízne svým drsným a uslintaným jazykem vršek batohu. Lepší stopa, než od kdejakého slimáka panečku! Kráva stihla oslintat ten nesprávný batoh, při dalším pokusu ji ovšem odháníme. S naší novou kamarádkou jsme se lehce seznámili, podrbali a v jedné chvíli ji i lehce odehnali, ale přesto usoudila, že se jí moc nevěnujeme a svou zvědavostí nás přišla odradit úplně. Stačila chvilka a již se kráva otírala o dřevěný sloupek, z kterého vytékal pramen. Naše nadšení ovšem nebylo tak humorné, jak u procházejících skupinek, který se nad chováním krávy jen usmívali.
Kudy tudy vede cesta má?
Pokračujeme dále po zpevněné cestě a po pár minutách přicházíme k dalšímu refugiu. Nechtěli jsme se zde zastavovat, ovšem spatřujeme modrý kohoutek u posezení, a tak měníme předešlou vodu za mnohem lákavější a jistější zdroj vody. Další zastávkou na mapě je značené posezení Malga Moschesin. Sestupujeme krátce po silnici z kopce, abychom za okamžik mohli opět stoupat lesem vzhůru. Na tomto úseku jsme se museli lehce odklonit od oficiální trasy, jelikož zde aktuálně probíhala těžba dřeva. Trasa byla velmi hezky přeznačená a po mnoha hikerů před námi i zřetelně vydupaná. Takto to má být!
Ovšem hned po napojení zpět na trasu začínalo doslova pekelné stoupání skrz hustý les, neustále stoupání do vrchu a přechody přes kamenitá suťoviště. Tak vypadala následná 2 hodinová cesta, která nám nebyla vůbec příjemná. Prodírat se po zarostlé cestičce, nevidět za roh a bez možnosti zastavení mimo vysokou vegetaci, to není to ideální řešení. Pro lepší pocit jsme vytáhli i rolničku na medvědy, abychom dali okolí vědět, že tu jsme. Jak říkáme: „Lepší být slyšen, než být překvapen“.
Po náročné fyzické, ale i psychické cestě docházíme k posezení, kde se na sluníčku vyhřívá větší skupina hikerů. Přímo ideální slunečná rovinka na posezení, uvaření oběda a vybalení věcí se stanem a jeho usušení. Ptáte se, zda se cítíme zvláštně? Ani nemusíme. Tato situace je zcela běžná věc u hikerů, kteří míří s námi. Nejsme jediní, které jsme potkali, jak suší stan, větrají spacáky, oblečení a mnoho dalších věcí.
„Není čas ztrácet čas“, aneb s odhodláním a energií ještě dál!
Dalším bodem na naší trase je Refugio Sommariva al Pramperet, kde bychom podle itineráře měli v blízkosti refugia hledat místo na spaní. Ovšem máme velmi příjemný čas, počasí nám přeje, a tak se rozhodujeme pokračovat dále. Dnešní den je ve znamení překonávání vlastních limitů, kde energie i sil je neustále dost. A tak na naší výzvu říkáme ano. To zvládneme!
Rozhodujeme se přejít poslední vrchol na trailu, a to horský průsmyk pod vrcholem Cima De Zitá Sud. Mapy ukazují necelých 6 kilometrů s převýšením „pouhých“ 800 metrů. Není čas otálet, vydáváme se vzhůru po kamenité cestičce mizící kdesi v nedohlednu. Nejsme na to sami, pokračuje s námi mnoho dalších lidí. Spatřujeme i holčinu s menším batůžkem, kterou jsme potkávali 1. i 3. den na trase Alta Via od jezera Lago di Braies. Naše myšlenka hned letí jedním směrem:
„Sakra, my opravdu nejsme tak pomalý, ba naopak. S tím vším na zádech se dokážeme vyrovnat tempu ostatních“. To nás motivuje a pohání vpřed.
Cesta vzhůru je příjemná pěšina po kamenech a zpevněné cestičce, každý krok k vrcholu utíká rychleji a rychleji. S rostoucími metry se nám dostává hezčích výhledů do krajiny za krásného slunečného počasí. Těsně před vrcholem Forcella De Zita Sud začíná cestička stoupat a dochází i na naše oblíbené „lezení po čtyřech“. Připisujeme si další splněný vrchol nad 2000 metrů, konkrétně 2351 metrů nad mořem. S výškovými metry přicházejí mraky, mlha a nám nezbývá nic jiného, než nasadit další vrstvu ve formě nepromokavé bundy a vyrazit dále po vrstevnici. Snažíme se projít kamenitý úsek a sestoupat trochu níže, kde jistě již budeme mimo vrchol a padající mlhu.
Těžko říci, zda je náročnější stoupání, či únavné „nekonečně“ trvající klesání!
Z nejvyššího vrcholu míříme k refugiu Pian de Fontana. Cesta přes kamenité suťoviště, kamenné cestičky a neustálé stoupání je náročnější, než se na první pohled zdálo. Cesta se časově prodlužuje a téměř neutíká. Vrcholu jsme dosáhli v 16.40 a pak následovalo nekonečné klesání, bez možnosti získání vody. Jakmile jsme dorazili k refugiu, nebylo zrovna málo hodin, ale místo na přespání žádné vhodné okolo nás nebylo. Již dopředu jsme měli vyhlídnuté dvě možnosti ubytování v přístřešcích. Až zde, podle časových možností a sil, jsme zvolili rozhodnutí, kde tento den ukončíme.
Ubytování v 5* Casera La Varetta
Naše kroky vedou do Casery La Varetta, která na fotkách vypadala více útulněji než druhá varianta. Od refugia klesáme hustým lesem k potoku, který v mapách není značený. Využíváme zdroj čisté vody k opláchnutí a doplnění zásob a již s překročením potoku míříme opět lesem vzhůru. V tuto dobu se již začíná stmívat a v lese nastává šero. Nechceme se zdržovat a zvyšujeme naše tempo do neuvěřitelných otáček. Hodinky ukazují čas 19:28 a my jsme dorazili za posledního světla do našeho dalšího bivaku.
Tohoto večera jsme do poslední chvíle byli v očekávání, zda někdo v pozdních odpoledních hodinách nedorazí k nám do Casery La Varetta. Naštěstí nikdo nedorazil, a tak jsme zavřeli dveře zevnitř na petlici a ulehli přímo před kamna na kamennou podlahu. Mohli jsme si lehnout do místnosti v podkroví, kde byly matrace a prostor na ležení. Ovšem místo bylo špinavé, bez okenic a celkově vyvolávalo dojem, zda v matracích nebudou nějaká zvířátka. Proto vyhrála podlaha hned za vstupními dveřmi. Jediná společnost, která by mohla dorazit, tak by mohla být zvídavá myška. Ale na žádnou jsme nenarazili!
S příchodem padající tmy jsme pouze náhle zaslechli dupot a lehké šustění lesa. Vůbec se nám nechtělo otevírat a dívat se, ale zvědavost byla silnější. Co možná nejtišeji jsme otevřeli dveře a spatřili stádo srnek, jak z místního lesa přicházejí na travnatou louku nedaleko od nás. I přesto, že nás slyšeli a zvedli hlavy, neutekli. Nebáli se a my jsme se mohli obdivovat krásu přírody!
